Čím se bavím ve volném čase

Zvířátka

Vzpomínka na střední 3

Věčný poutník

Proháním se po lese a povídám si se stromy, letím nad řekou a pohrávám si s vlnkami, které tvořím. Se spadaným listím, které zdvihám z cest, si zpívám píseň o podzimu, lidem svým chladem štípu do tváří a zvířatům se zavrtávám do jejich kožíšků. Ptákům čechrám peří a vozím je na svých zádech k jejich hnízdům. Rozháním mraky a zase je sceluji, ženu je po obloze a oni mě poslouchají jako stádo ovcí. Přináším bouřky i slunce, proháním se deštěm a s kapkami si šeptám milostnou báseň, se sluncem jsem nejlepší přítel. Jsem mrazivý i teplý, někdy chladný vánek, někdy horký fén. Rád měním směr svého letu, hlavně nikdy nezůstat na stejném místě.

Zvedám prach s cest, aby se zase pohnul o kousek dál a mohl mi vyprávět osudy nohou, které po něm přešly. Pohrávám si s listy novin, které někdo zahodil, přestal je chtít a zanechal je svému osudu.

Proháním se krajem a zpívám píseň o volnosti, píseň, kterou nikdo neslyší a přitom každý by si ji přál slyšet a proletět se na mích křídlech, poznat tu volnost kterou mám, o které zpívám, křídlech, které pro mě znamenají život.

Nikdo mě nevidí a přitom ví, že tu jsem. Věčný tulák, věčný poutník, ten, kdo se nikdy nezastaví. Jsem mrazivý i teplý, jsem prudký i mírný, jsem hravý i přímý, nikdo mě nemůže zastavit, nikdo mě nemůže spoutat. Jsem přece jen vítr a ten nikdy neustává. Jsem vítr a zpívám píseň o volnosti.

Dvě lebky

Alberto Rodriguez

Je neuvěřitelné jak někteří lidé umějí malovat. Třeba tenhle autor mi prostě vyrazil dech.









Tady se může te podívat na další pokud máte zájem
http://www.alfredoartist.com/

Vzpomínka na střední 2

Tak tady je další "útvar", tentokrát trochu pozitivnější:

Pohled ze skla

Představte si, že jste malá rybička v akváriu a jste odsouzeni žít celý život ve skleněné kulaté nádobě o průměru padesát centimetrů. Hrozný život. Vím o čem mluvím, protože jsem takzvaná „Zlatá rybka“.
Je to opravdu život pod psa. Netuším sice co tento výraz znamená, ale několikrát jsem jej slyšela použít muže co mě koupil, a pochopila, že to znamená bídný život.
Jsem tu sama, tedy skoro sama. Je tu semnou ještě sladkovodní šnek, ale ten toho moc nenamluví, dokonce přímo odmítá si semnou povídat a jenom si pořád okusuje ty svoje rostlinky a od rána do večera je přicucnutý na skle. Jsem z toho nešťastná, protože toho mám tolik na srdci a nemám to komu sdělit. Tak si tu plavu mezi břidlicí a rostlinami a koukám přes sklo akvária.
Á, právě nastává chvíle, kdy se trochu rozptýlím. Právě přichází paní, toho pána co mě koupil, a zapíná tu zvláštní velkou věc, která se barevně rozsvítí, střídají se tam různé obrázky a vydává různé zvuky. Myslím, že těm obrázkům říkají filmy. Baví mě je pozorovat, přijde mi to legrační. Vůbec mi svět tam za akváriem přijde legrační. Lidé někdy dělají tak nesmyslné věci.
Tak třeba, paní si vytáhne podivný stojan, položí na něj kus látky, nebo jak tomu říká, a přejíždí po něm podivnou zašpičatělou věcí. Opravdu smysl této zábavy nechápu. Stejně jako nechápu, proč lidé sedí, vezmou si několik zašedlých papírů a neustále je převrací. Opravdu si myslím, že lidé jsou hodně zvláštní.
Je mi smutno. Paní vypnula tu barevnou věc a já se zase cítím sama. Připadám si jako hezký dekorační doplněk obývacího pokoje, o který se nikdo nezajímá. Občas někdo zaťuká na sklo, aby se na mě podíval a zase jde pryč. Je to hrozné pomyšlení, že tu jednou zemřu samotná, jenom s tím protivným nemluvným šnekem, co po mě opovržlivě koulí očima. Často se schovávám do svého domečku, abych se na něj nemusela dívat
Je večer a mě se chce spát. Ležím ve svém domečku a toužím po krásných snech. Ze spánku mě vyrušilo šplouchání vody a mírný otřes jak někdo strčil do akvária. Zvědavost mi nedá a musím se jít podívat co se děje. Rozhlížím se a vidím pána jak odchází od akvária a také vidím svůj odraz ve skle.
Moment! Co to znamená? Můj odraz se pohnul a plave ke mně.
„Ahoj já sem Tim,“ řekl ten odraz.
Myslím, že v tu chvíli mě zaplavilo to čemu se říká pocit štěstí. Můj největší sen se splnil. Naproti mně plave stejná zlatá rybka jako sem já. Konečně nebudu sama.

Jak vypadá pohled z láhve netuším ale do láhve vypadá takto

Hroši a jedna žába

Pár anime postaviček

Vzpomínka na střední 1

Když jsem chodila na střední, tak jse vytvořila pár.... nevím jak to nazvat, zkrátka pár literárních útvarů. Chtěla bych sem některé znich dát. Není to nic světo borného, ale je to záznam mé kreativní činnosti která je momentálně v útlumu. Proto prosím čtěte jen na vlastní nebezbečí.

Zde je první lehce morbidní:

Trochu klidu by neškodilo

Stál jsem na mostě a díval se na ulici před sebou. Měl bych to upřesnit. Stál jsem na mostě za zábradlím, křečovitě se ho držel a díval se na lidi pod sebou. Ani nevím, proč jsem tu tak stál. Asi mě omrzel život. Vlastně docela určitě mě omrzel život. Ještě se párkrát nadechnu a skočím dolů. Dívám se na ty lidi a každý z nich mi připadá jako trpaslík. Všichni někam spěchají. Támhle jde zrovna nějakej podnikatel s kufříkem v ruce, u ucha mobil. Ten určitě nemá problémy co se životem. Protože jeho život se jistě skládá z pendlování mezi kanceláří, telefonem a počítáním prachů. Tak, ale teď už bych měl opravdu skočit...

Kousek ode mě sedí takovej podivnej houmlesák. Pije pivo a upřeně se na mě dívá. Určitě čeká jestli skočím nebo ne. Asi to bude jediné vzrušení v jeho životě. Ohlédl jsem se a prohlédl si most zamnou. Sem tam kolem mě přejelo auto, vždy jede dál jako by si mě řidič ani nevšiml. Proč někdo nezastaví a neřekne: „Pane, co blázníte? Pojďte zpátky!“ Jenže to nikdo neudělá. Teď tu stojí nějaký klučina s lízátkem v puse a dívá se na mě jako bych byl atrakce v cirkuse. Teď běží pryč s křikem: „Mami, mami, tady ten pán chce skočit dolů.“

Jo, kluku, máš pravdu, chci skočit dolů tak co tady vlastně dělám. Tak raz, dva… Teď kolem mě prošla nějaká stará paní, jen se na mě podívala pokývala hlavou a zase šla. Jo, na tomhle světě nikomu chybět nebudu. Kdo by se taky staral o nějakýho Josefa Bendu. Mám, ale dneska štěstí. Je nádherný den na umírání. Obloha je bez mráčku a je teplo. Mám štěstí, že tu nikde nejsou žádní poldové, protože dneska ráno přepadli banku. Vím to, protože jsem si ráno zamnul rádio a k snídani si dal dva rohlíky a kakao. Proč jsem ještě tady, už jsem měl být dávno v pánu takže… Páni teď se dole srazily dvě auta. Je to ale zatraceně ošklivá bouračka, to bude mít nějaká nemocnice hodně práce, aby ty dva dala dohromady. Chudáci, ti asi nechtěli zemřít dobrovolně tak jako já. No nic, to už se stává, cesty páně jsou nevyzpytatelné. Ale stejně doufám že je v té nemocnici dají dohromady, zabrali by zbytečně místo předemnou v novinách, na takovým tom místě, kde se oznamuje kdo zemřel. Teď přijela sanitka. Bezva aspoň mě taky odvezou, když skočím. Ale když si tak uvědomuju, tak tam dole je takový frmol, že si mě ani nikdo nevšimne a já tam můžu ležet kdo ví jak dlouho. Někdo mi klepe na rameno. Otáčím se. Určitě mě bude chtít zviklat z mého úmyslu skočit.

„Promiňte, ale jsem tu cizí a nějak jsem se ztratil. Můžete mi říct, kterým směrem je Dvořákova ulice?“ Byl to mladý muž tak kolem třiceti a měl takový lesklý oči. Ta jeho otázka mě tak zaskočila, že jsem se na něj nechápavě díval s otevřenou pusou. Co je mě k čertu do Dvořákovi ulice, když se chci zabít. Už jsem tady dávno neměl být.

Muž se zarděl a zatvářil se zklamaně. „Tak promiňte, já jsem vás asi vyrušil, že? No nic omlouvám se klidně pokračujte.“

Hergot, to se ti řekne pokračujte, ale jak? Tam dole se stala bouračka, ta mě tady rušíš a ještě ke všemu jsem za atrakci tomu houmlesákovi tady. Tak to teda ne. To se nemůžu v klidu zasebevraždit, aniž by mě někdo rušil?

Sakra teď tady jdou dva policajti, asi byli přivolaní k té bouračce. Teď zdvihají hlavy, tak a je to v pytli, do háje, všimli si mě, tak a teď mě sbalí. Tak to teda ne, jdu na to. Raz, dva, stačí se jenom pustit...

„Haló, pane, počkejte! Určitě jste viděl tu bouračku, nevíte nějaké podrobnosti sháníme totiž svědky, víte?“ volal ten jeden z policajtů.

Tak to je fajn, já se na to můžu. Přelezl jsem zábradlí a zpříma se podíval na to ho poldu.

„Víte co?“ řekl jsem nakvašeně. „Polibte mi z dovolením prdel! Já jdu domů.“

A takovej to byl nádhernej den na umírání. Co když bude zejtra lejt?

Konec

(Nebo ne? Ten chlápek to možná zítra zkusí znovu...)

Mé bludy

Na tomto blogu můžete najít věci které jsem někdy spodila, sem tam nějakou recenzi nejen na anime a vše co mě zaujme.