Proháním se po lese a povídám si se stromy, letím nad řekou a pohrávám si s vlnkami, které tvořím. Se spadaným listím, které zdvihám z cest, si zpívám píseň o podzimu, lidem svým chladem štípu do tváří a zvířatům se zavrtávám do jejich kožíšků. Ptákům čechrám peří a vozím je na svých zádech k jejich hnízdům. Rozháním mraky a zase je sceluji, ženu je po obloze a oni mě poslouchají jako stádo ovcí. Přináším bouřky i slunce, proháním se deštěm a s kapkami si šeptám milostnou báseň, se sluncem jsem nejlepší přítel. Jsem mrazivý i teplý, někdy chladný vánek, někdy horký fén. Rád měním směr svého letu, hlavně nikdy nezůstat na stejném místě.
Zvedám prach s cest, aby se zase pohnul o kousek dál a mohl mi vyprávět osudy nohou, které po něm přešly. Pohrávám si s listy novin, které někdo zahodil, přestal je chtít a zanechal je svému osudu.
Proháním se krajem a zpívám píseň o volnosti, píseň, kterou nikdo neslyší a přitom každý by si ji přál slyšet a proletět se na mích křídlech, poznat tu volnost kterou mám, o které zpívám, křídlech, které pro mě znamenají život.
Nikdo mě nevidí a přitom ví, že tu jsem. Věčný tulák, věčný poutník, ten, kdo se nikdy nezastaví. Jsem mrazivý i teplý, jsem prudký i mírný, jsem hravý i přímý, nikdo mě nemůže zastavit, nikdo mě nemůže spoutat. Jsem přece jen vítr a ten nikdy neustává. Jsem vítr a zpívám píseň o volnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat